RECENZE - Hartova válka: hra na zákon tam, kde zákony neplatí

V Americe Hartova válka diváky příliš neoslnila - údajně proto, že jim připadala málo akční. To by v Evropě nemuselo vadit; ale ze zdejšího pohledu se zase může jevit „moc americká“, počínaje půdorysem soudního dramatu a konče vznosnými slovy i gesty.

Bruce Willis ve filmu Hartova válka (2002) | foto: archiv iDNES.cz

Nicméně coby válečný film se Hartova válka sympaticky zříká módy efektních bojových pláten. S výjimkou rychlého zlomu, kdy mladý důstojník v podání charismatického Colina Farrella z vyhřátého pohodlí v týlu spadne rovnýma omrzlýma nohama do nacistického zajetí, a kromě náletu na vlak, při němž vězňové z vlastních těl sestavují nápisy-vzkazy spojencům, se celý příběh odehrává v modelové jednotě místa, času a děje.

Tuzemské Milovice tentokrát představují zajatecký tábor kdesi v Německu během zimy 1944-45, jehož správce uplatňuje dvojí metr: Rusy coby „nižší rasu“ bez okolků věší, s pobouřenými Američany o tom s úsměvem diskutuje. Což by bylo prázdné klišé, kdyby německý velitel, v soukromí milovník Twainových knih a černošského blues, neměl k pobavené bohorovnosti originální důvod: rasová válka totiž zuří uvnitř samé komunity amerických zajatců.

Hartova válka

60 %

USA, 2002, 124 minut.

Režie: Gregory Hoblit, námět podle románu Johna Katzenbacha, scénář Billy Ray Terry George, kamera Alan Kivilo.

Hrají: Bruce Willis, Colin Farell, Terrence Howard, Cole Hauser.

Kinobox: 65 %

IMDb: 6.3

Když přivezou sestřelené letce, vítá je jejich krajan: „My už máme piloty negry? Tak to určitě prohráváme.“ A dusné napětí, kterému nejvyšší americký důstojník alias Bruce Willis zdánlivě jenom přihlíží, vyústí v řetěz tragédií. Bílý Američan je zabit, černý Američan obviněn z jeho vraždy a skvělý Marcel Iures coby německý pán nad životem i smrtí dává svolení k vyšetřování a soudu. Proč by si nepohrál?

Rasismus ve vlastních řadách těch, kdo proti jeho německé verzi sami bojují, je zajímavé téma, stejně jako klasická detektivka rozehraná včetně výslechů a zajišťování stop na uzavřené ploše mezi ubikacemi zajatců a ostnatým drátem.

Dokonce ani schéma justičního dramatu by nevadilo, třebaže až přílišnou shodou náhod kdekdo z hrdinů studoval práva. Hlavní je totiž chytrý nápad: Němci blahosklonně dají Američanům šanci předvést tu jejich posvátnou „spravedlnost po americku“ a sami si hru na zákon ve světě, kde zákony neplatí, ironicky vychutnávají v rolích diváků i svědků v improvizované soudní síni.

Jenže dohromady je těch žánrových odboček příliš, zvláště poté, kdy se i divadelně inscenované přelíčení ukáže jen zástěrkou pro tajný zajatecký plán. Pak se bohužel zlomí i psychologická, pokerově tichá bitva dvou důstojníků-gentlemanů ze staré školy, leč z opačných stran barikády.

Neproniknutelnou tvář Willis drží jen do té doby, než se příběh vyhrotí k nevyhnutelným obětem, a tudíž k typicky hollywoodským proslovům o povinnosti, odvaze a cti, kdy vojáci zamáčknou slzu, sevřou čelisti a salutují zlu navzdory.

Škoda; jinak představuje Hartova válka solidní pokus o návraty ke stylu Mostu přes řeku Kwai či Krále Krysy. Autoři tu měli dost rozumu, aby třeba jižanský vězeň zavrhl myšlenku na útěk s tím, že „černoch na německém venkově by se asi nevyjímal zrovna nenápadně“. S takovými detaily se Hollywood často nepáře.